O čase

V běžném životě se obvykle neptáme, ale podíváme se na hodinky: čas je pro nás něco, co se počítá a měří. Toto dnes nejběžnější pojetí pochází od Aristotela: "Čas je počítaný pohyb vzhledem k "před" a "po"." Pohybem se zde rozumí pravidelné střídání dne a noci, léta a zimy, zdánlivý pohyb Slunce po obloze, a čas je tu - stejně jako pro nás - nejspíše číslo, počet.

Nicméně i v běžném životě mluvíme o čase i v úplně jiném významu: věta "Nemám čas" neznamená, že nevím, kolik je hodin. Říká spíše to, že se mi něco nevejde do mého rozvrhu, do diáře. "Čas jsou peníze" neznamená, že by z hodin padaly peníze, ale to, že s časem mám dobře hospodařit, šetřit; můj čas, čas mého života, je totiž omezený a má pro mne nenahraditelnou cenu. "Čas je to, z čeho je život udělán" (Time is the stuff, life is made of), říká americké úsloví. Čas tedy není jen něco, co probíhá někde mimo mne, ale co také vnímám a prožívám - můj čas. "Čas je život duše v pohybu, která přechází z jednoho životního stavu do jiného", říká jiný řecký filosof, Plótinos.

Je-li čas "počítaný pohyb", musí tu být i někdo (nebo něco), kdo pohyby počítá; podle Aristotela je to duše, svatý Augustin připisuje tuto funkci paměti. I obyčejné hodinky "počítají" pohyby setrvačky nebo oscilátoru tak, že si pamatují: to je funkce ručiček na ciferníku nebo elektronické paměti. I náš vnímaný a prožívaný čas je založen na tom, že si pamatujeme, co bylo, co trvá a co se mění. Teprve paměť vytváří souvislost času a dovoluje srovnávat; ostatně pohyb ani trvání nemůžeme nikdy "vidět" v přítomném okamžiku, stejně jako je nemůže zachytit momentka. Augustin proto na jiném místě říká, že čas je nějaké rozpětí, nejspíš duše samé.

Pro Johna Locka se čas zakládá na ideji trvání, dané právě pohybem a střídáním, proudem myšlenek v naší mysli (the train of ideas). Isaac Newton rozlišil "relativní, zdánlivý a obecný čas" běžného života od "absolutního času" jako pevně dané a na obsahu nezávislé souřadnici Vesmíru, tak jak jej nahlíží sám Bůh (sensorium Dei). Na to navázal Henri Bergson rozlišením mezi časem jako měřitelnou veličinou, danou zvenčí a nezávisle na obsahu, a trváním, totiž prožitkem plynutí, uplývání a stálosti, který je určován svým obsahem, tím, co se "v čase" děje. Pro Bergsona je ovšem trvání tou základní životní intuicí, kdežto představa absolutního a měřitelného času je abstrakce, odvozená od představy prostoru čili "zprostorovělý čas" vědy.

Náš vědomý život, existence čili Heideggerův pobyt se tedy nejen "odehrává v čase", ale sám je v jistém smyslu tvořením času čili "časováním". To vždycky vychází z přítomnosti a vzdálenější časové údaje vztahuje právě vůči ní: něco bylo včera, vloni nebo před deseti lety, bude za chvíli nebo zítra. Zde tedy ještě žádná "absolutní" časová osa ani škála není potřeba. Ta může vzniknout až na základě této základní "časovosti", a to především pro potřeby společenských dohod: potřebujeme se domluvit, kdy se sejdeme, do kdy něco uděláme. Teprve zde vzniká potřeba společného časového měřítka, "lineárního času", jemuž proto Heidegger říká "zveřejněný". Jenom ten se pak dá také měřit a vyjadřovat číslem.

Čas sám tedy není jen nějaká vnější souřadnice života, číslo, nýbrž je to sama látka našeho života od narození do smrti. Člověk nežije v čase, nýbrž sám si svůj život "časuje", sám tímto časováním je. Každý přitom "ví", že jeho čas je omezený a nějak vyměřený, a jedná podle toho: snaží se čas svého života prodloužit, odsouvá chvíli smrti, přesto ale ví, že jí neujde. Proto musí své činnosti odpovědně rozvrhovat a plánovat, zvažovat, na které "má čas" a na které nemá, které se mu do rozvrhu jeho života nevejdou. Protože je vybaven schopností paměti, měl by si být vědom, že se své minulosti nikdy úplně nezbaví, nýbrž že za své činy nese trvalou odpovědnost. Tuto skutečnost mu připomíná fenomén svědomí, jež mu čas od času připomíná jeho "možnost být vcelku" (Heidegger), a tedy i nárok, aby se jeho život stal celkem, za nímž by si člověk mohl stát.