Národní muzeum v Praze

Počátky Národního muzea byly, podobně jako tomu bylo jinde v Evropě, spjaty s dary velkých soukromých sbírek, především sbírek přírodovědeckých, které byly v majetku aristokratů žijících v Čechách. Skupina osvícenských šlechticů - a zejména hrabě Kašpar Maria Sternberg (1761-1838), světově uznávaný učenec v oboru paleontologie - se také postavila do čela přípravných prací k založení muzea. 15. dubna 1818 podepsala provolání o založení muzea a svou podporou dosáhla toho, že se roku 1820 dostalo novému ústavu potvrzení vídeňské vlády a panovníka. Byla ustavena Společnost vlasteneckého muzea v Čechách jako majitelka a správkyně sbírek i jako organizátorka veškeré muzejní práce. Jejím prvním předsedou se stal hrabě Sternberg. Majitelkou muzea zůstala Společnost až do roku 1934, kdy byly muzejní sbírky převzaty do vlastnictví a správy Země České. V roce 1949 byly převedeny do vlastnictví státu.

Druhou významnou osobností v dějinách muzea byl historik František Palacký (1798-1876). Jeho organizační schopnosti, rozhled, pracovitost a ušlechtilé osobní vlastnosti mu získaly vůdčí postavení mezi představiteli českého národního hnutí i úctu u šlechtických představitelů muzea. Podařilo se mu tak odstranit rozpor, který se projevoval v počátcích muzea, kdy převážně aristokratický a přísně vědecký ráz muzea se stal předmětem kritiky vlastenecky naladěné veřejnosti. Díky jeho úsilí se posílilo také postavení historických oborů v muzeu. Velký význam pro muzeum i veškerý vědecký život v Čechách mělo založení dodnes vydávaného prvního vědeckého českého časopisu Časopisu Národního muzea (1827) a založení Matice české (1831), která se zasloužila o vydání základních prací české vědy a literatury. V obou případech byl iniciatorem vzniku František Palacký.

Po Sternbergově a Palackého éře následovalo ve vývoji muzea období, pro něž je charakteristické prohlubování a profesionalizace vlastní muzejní činnosti. Časově je spojeno s 2. polovinou 19. století. V muzeu vznikly vědecké práce, které měly zásadní význam pro rozvoj velkého počtu vědních disciplin. Stalo se tak mimojiné i proto, že během 19. století byly do muzejních sbírek včleněny nejvýznamnější české soukromé sbírky, soubory pramenných informací základního významu. Namátkou lze připomenout sbírky Kašpara Sternberga, ve kterých byla i slavná sbírka českých nerostů J.T. Lindackera, Sternbergův herbář i jeho bohaté kolekce paleontologické a geologické, čítající 145 000 předmětů. Do Národního muzea se dostala mineralogická sbírka Františka Xavera Maxmiliána Zippeho, který je pokládán za zakladatele české mineralogie. Kustodem sbírky botanické byl Karel Bořivoj Presl, bratr Jana Svatopluka Presla. Velmi úzký vztah k muzeu měl Jan Evangelista Purkyně i slavný francouzský badatel, usedlý v Praze, Joachim Barrande, jehož sbírky položily základy světové slávy paleontologického oddělení Národního muzea. Do muzejních sbírek přešel odkaz českého botanika a cestovatele Tadeáše Haenkea.

Správci mineralogických a paleontologických sbírek byli univerzitní profesoři Jan Krejčí, Karel Vrba, Antonín Frič. Ve výčtu jmen a přínosu jejich nositelů české vědě a českému muzejnictví by bylo možné pokračovat až do současnosti a nejen v oborech přírodovědných. Stejně tomu bylo v oborech historických. Nejen Josef Dobrovský a František Palacký byli předními činiteli v muzejní správě a zasloužili se o rozmach muzejních sbírek a badatelské práce. Nemalou měrou k němu přispěli jejich následovníci, známé osobnosti českého dějepisného i literárně vědního bádání, Karel Jaromír Erben, Václav Vladivoj Tomek, Josef Emler a další. S muzeem jsou nerozlučně spjaty dějiny české numismatiky a stejně významný podíl mělo a má pro rozvoj české archeologie, jejímž organizačním centrem byl od roku 1843 Archeologický sbor muzejní Společnosti. Uvést by bylo možné i další obory, pro něž pro všechny byly a jsou mimořádně významným zdrojem badatelské práce bohaté a v nejednom ohledu jedinečné fondy Knihovny Národního muzea.

Problémem, který provázel Národní muzeum od jeho vzniku, bylo uložení muzejních sbírek. Zpočátku byly uloženy ve Šternberském paláci na Hradčanech, od roku 1846 v Nostickém paláci v ulici Na příkopě, od roku 1891 v nově postavené muzejní budově na Václavském náměstí. Třebaže v porovnání se staršími objekty byla nová reprezentační budova nesrovnatelně větší, záhy pro potřeby muzea nedostačovala. Sbírky nadále narůstaly a narůstají a velké projekty, jakými byla výstavba budov pro Knihovnu Národního muzea a Přírodovědecké muzeum na Letenské pláni nebo výstavba Přírodovědeckého muzea v Troji, či jiné záměry (např. přístavba budovy na Václavském náměstí) zůstaly nerealizovány. Teprve poslední léta přinášejí řešení - nová budova Přírodovědeckého muzea se staví v Horních Počernicích, velké depozitární prostory pro sbírky Historického muzea a pro Knihovnu Národního muzea byly získány a rekonstruovány, případně jsou dále upravovány v Terezíně.