Poledne a polední znamení

Ještě v 18. století si předseda studijní komise, nejvyššího školského úřadu, vykládal "přesný čas" tak, jak ukazuje jeho dopis ze dne 17. 3. 1783, adresovaný řediteli hvězdárny Antonínu Strnadovi. V přípisu žádá Strnada, že má hodiny na klementinské věži řídit během školního roku raději o několik minut později, nežli by podle správného času mělo býti, aby profesoři a studenti mohli do školy přijít včas.

Potřeba přesného času pro veřejnost začala být naléhavá až v první polovině 19. století; nejprve v zemích s rozvinutou mořeplavbou, a pak i na pevnině, v souvislosti s rozšířením železnice. Praktická námořní navigace se díky lodním chronometrům na přelomu 18. a 19. století výrazně zpřesnila, lodě britského Královského námořnictva byly od roku 1840 standardně vybavovány přesnými chronometry pro udržování greenwichského času, britská Východoindická společnost je užívala už dříve. Lodní chronometry si kapitáni řídili před vyplutím, buď podle hodin na námořní observatoři anebo podle poledního balonu. Na dobře viditelném místě nad přístavem byl velký balon vytažen na stožár tak, aby v okamžiku poledne mohl rázem spadnout. Pečlivě provedené polední znamení mohlo tak mít chybu nejvýš jedné sekundy. V některých městech doprovázel polední znamení ještě výstřel z kanonu. S poledním znamením pak začaly i některé observatoře ve vnitrozemských městech.

V Praze se o polední znamení zasloužil nejvyšší purkrabí hrabě Karel Chotek. Roku 1842 zaslal své guberniální kanceláři dva návrhy. Podle prvého se veřejné hodiny v Praze měly řídit časem středním a nikoli pravým, jak tomu bylo dosud. Druhý návrh žádal, aby se polední znamení dávalo z některé klementinské věže. Ve výnosu se dočteme, že "dnes je již mezi obecenstvem dosti hodin dobře jdoucích a jejich majitelé mají míti možnost, aby mohli jejich chod denně porovnávati přímo s hodinami základními. To je možno tehdy, jdou-li veřejné hodiny podle času středního a nikoli pravého." Je třeba zdůraznit, že pravý sluneční čas ukazují např. sluneční hodiny, avšak tento čas není v průběhu roku zcela rovnoměrný.

Poněvadž je Praha velká, stálo v druhém dopise, je třeba dávat signál z Klementina dostatečně viditelně, např. z věže hvězdárny praporem, aby věžníci i v odlehlých částech města byli připraveni na blížící se okamžik poledne. Opis tohoto přípisu zaslalo městské hejtmanství řediteli hvězdárny Adamovi Bittnerovi se žádostí, aby navrhl způsob poledního znamení.

Dne 1. července 1842 městské hejtmanství dává souhlas s návrhem ředitele hvězdárny, podle něhož se střední poledne mělo oznamovat takto: Krátce před polednem se vyvěsí z galerie hvězdárenské věže prapor. Okamžik před dvanáctou hodinou se tento prapor odstraní a objeví se prapor menší, jehož rychlým stažením se vyznačí přesné poledne. S touto službou se mělo začít (a také začalo) 20. července 1842.

Původní polední znamení mohlo probíhat takto: Zřízenec asi čtvrthodinu před polednem otevřel výklopné jihozápadní okno, protáhl lano ven, vyšel na ochoz, přehodil lano přes kladku na konci tyče, tyč otočil ven a její druhý konec upevnil do kování ve zdi. Vrátil se do věže, ve vnitřním prostoru upevnil velký prapor na napnuté lano (tam i zpátky vedlo asi ve výši očí) a vytáhl jej ven. Na druhou část lana upevnil malý prapor, a asi minutu před polednem prapory vyměnil - táhl-li za lano, velký prapor se oknem protáhl dovnitř a malý prapor vyjel ven. Míjely se na polovině cesty, asi 1 - 2 metry od jihozápadního okna, ještě uvnitř prostoru věže. Zřízenec velký prapor odepnul, a s pohledem na kyvadlové hodiny (bývaly na zdi vpravo od jihozápadního okna) v poslední sekundě před dvanáctou hodinou rychle vtáhl malý prapor dovnitř. Prapor odepnul, na ochozu uvolnil tyč, sundal lano z kladky a prohodil oknem dovnitř věže, zavřel výklopné okno a uvnitř vše uklidil. Je zřejmé, že šlo o poměrně náročný úkon, zejména za špatného počasí. 

V pozdější době bylo dáváno znamení jednodušeji pomocí jediného praporu, který zřízenec vztyčil asi dvě minuty před polednem v severovýchodním rohu ochozu. Minutu před polednem prapor vyňal z držáku, opřel vodorovně o zábradlí ochozu a v poslední sekundě před 12 hodinou jím mávnul směrem dolů. Čas kontroloval pohledem na kyvadlové hodiny skrz severovýchodní okno; v pozdějších letech si zřízenec seřídil kapesní chronometr podle kyvadlových hodin dole ve věži, přinesl jej s sebou na ochoz a pověsil na zeď věže.

Od roku 1891 bylo na náklad pražské obce oznamováno poledne výstřelem z děla na baště č. XIX městského opevnění (na Mariánských hradbách, pak také na Opyši). Polední výstřel byl několikrát zrušen (např. v době vojenského napětí kolem počátku první světové války, a to od 26. července 1914, a zůstalo pouze při mávání praporem) a opět obnoven, naposledy zazněl 15. února 1926.

Používaný prapor měl zemské barvy - červenou a bílou - jak o tom výslovně píše ředitel Böhm, když oznamuje na místodržitelství zastavení poledního znamení kvůli Prusům. V době, kdy byl ředitelem prof. Ladislaus Weinek (od 1883), byl prapor nahrazen černožlutým. Na konci 1. světové války mával zřízenec praporem bílým a pak byl užíván opět prapor červenobílý. Velikost praporů byla změřena podle fotografií. O barvě a velikosti praporů za Adama Bittnera se zatím nenašly záznamy. 

Středoevropský čas platil v našich zemích podle nařízení vlády ve Vídni od 1. října 1891, ale pražské polední znamení se až do 1. ledna 1912 dávalo podle středního místního pražského času, který jde o 2 minuty 20 sekund později než středoevropský čas na 15 poledníku. Vzhledem k tomu, že přesný čas z Klementina byl od roku 1925 vysílán rozhlasem, polední znamení praporem ztrácelo na významu a bylo v červenci 1928 zastaveno. Z hvězdárny bylo vysláno také jedno půlnoční znamení, a to při změně letopočtu ze Silvestra 1899 na Nový rok 1900; toto znamení doprovázel výstřel z děla.
Po pražském poledním znamení zbylo několik fotografií, osmerkový sešitek s denními záznamy o provedeném znamení, záznam o praporech v inventáři hvězdárny z roku 1844 (oba dokumenty jsou v Archivu AV ČR, ve fondu "Státní hvězdárna"), dokumentární filmový snímek z roku asi 1928 a zázrakem zachované okno, hák na ochozu a skoba pro kladku. Díky tomu v restaurované a zpřístupněné Astronomické věži Klementina možná zažijeme obnovené polední znamení - tentokrát spíš jako turistickou atrakci.

Zdroj: Doc. RNDr. Martin Šolc, CSc., Astronomický ústav UK